Schopnost jednat na základě rozumného uvažování vymezuje, co je lidské. Experimentální výzkum na poli kognitivních věd nás dnes však nabádá k přehodnocení tohoto postoje. Je takové přehodnocení skutečně nezbytné? Soudobou zdrženlivost vůči možnostem racionálního uvažování živí roky výzkumu experimentálně nahlížejícího kognitivní chyby a odchylky od racionálního jednání jednotlivců.
Jako chybující lidské bytosti jsme například ovlivnitelní zjevně irelevantními jevy (tzv. efekt zakotvení neboli anchoring effect). Představte si, že vám na kole štěstí padne šedesát pět. Jaké je procento afrických zemí v Organizaci spojených národů? Daniel Kahneman s Amosem Tverskym přišli na to, že průměrný člověk, kterému padne na kole štěstí šedesát pět hádá, že podíl afrických zemí v OSN je 45 %. Naproti tomu, průměrný člověk, který na kole štěstí vidí deset, hádá, že podíl je 25 %.
Dalším příkladem kognitivní odchylky od racionálního jednání je lidský sklon brát zavděk, co je snadno dostupné (neboli availability heuristic). Na základě zkoumání této mentální zkratky nyní víme, že lidé nejsou příliš zdatní v odhadování pravděpodobností možných událostí, které mohou nastat. Lidé odhadují pravděpodobnosti možných jevů na základě příkladů, které si dokáží jednoduše představit. Mnoho lidí má například zato, že pravděpodobnost umrtí na základě útoku žraloka je vyšší, než šance, že vás trefí padající části havarovaného letadla. Znáte Čelisti? Útok žraloka je mediálně atraktivní, naproti tomu osudová plechovka padající z nebe se v historii kinematografie vyskytla pouze jednou.
Přestože mnoho těchto experimentů lze obtížně replikovat, četnost pozorování kognitivních odchylek, a tedy zjevně iracionálních sklonů lidských bytostí, nabádá k zamyšlení, jak definovat možnosti lidské racionality. Společenské vědy ovlivněné teorií her přijaly v průběhu 20. století předpoklad, že racionální člověk je osamocený jednotlivec, jehož rozhodnutí jsou výsledkem užitek maximalizujících propočtů na základě logicky a časově konzistentních preferencí. Kongnitivní výzkum však pomocí řady elegantních příkladů ukazuje, že člověk není racionální homo economicus; lidský rozum nutno hledat jinde.
Dává nám značný počet odchylek od ekonomické definice racionality dostatečný důvod domnívat se, že lidé jsou nerozumní? Není to pouze naše definice, která je problematická? Architekti liberálně paternalistických politik se domnívají, že předpokládat lidskou nerozumnost je v našem nejlepším zájmu. Myšlenka liberálního paternalismu se stala populární s knihou Nudge (2008) profesora práv Casse Sunsteina a ekonoma Richarda Thalera. Podle nich by oficiální politika národní vlády měla zcela záměrně obcházet proces rozumového zvažování svých občanů. Jak? Konstrukcí mechanismu, který ovlivní náš proces volby. V rámci této konstrukce se bude konfigurace daných alternativ zaměřovat právě na kognitivní slabosti občanů, kteří tak automaticky zvolí tu alternativu, kterou pro ně benevolentní regulátor zamýšlí. Roste v naší zemi podíl obézních dětí? Školní jídelna může kupříkladu umístit zdravá jídla v úrovni očí a přemístit kalorické bomby do míst, kam se pro ně musime sehnout. Tento manévr se zaměřuje na tendenci motivovat lidské jednání okamžitou dostupností. Chceme více dárců orgánů? Není nic jednoduššího, než aby ministerstvo zdravotnicntví automaticky identifikovalo každého občana jako dárce s možností vystoupení z nového programu, pokud skutečně dárcem býti nechcete. Taková politika se zaměřuje na lidský sklon preferovat status quo. Nudge znamená postrčení a právě liberálně paternalistická politika postrkávání se stala oblíbenou technikou národních administrativ po celém světě. Sunstein byl povýšen z harvardského profesora práv na vrchního regulátora prezidenta Obamy. Britská vláda svolala Tým behaviorálního vhledu (Behavioural Insights Team, neformálně nazývanéh the nudge unit, neboli jednotka postrkávání), podobné metody vyzkoušely vlády Francie, Brazílie, Austrálie nebo Nového Zélandu.
Nudging se zdá být dalek totalitnímu aparátu kontroly myšlení, nic nám přece nebrání zvolit „špatně“. Přesto se způsob, jakým tato liberálně paternalistická politika obchází politickou diskusi, jeví znepokojivým. Je vždy chybou jíst tučná jídla? A co dárcovství orgánů? Je více darovaných orgánů lepší než méně? Těžko říci, názory se budou lišit, architekti společenské volby se však různými názory zabývat nemusejí. Proč se unavovat politickou diskusí, když lidé udělají, co regulátor potřebuje tak jako tak?
Další námitky vzhledem k politice nugdingu mohou být vzneseny na základě propojení paternalistické politiky s možnostmi regulátora dohlížet na chování regulovaných. Příkladem jsou smart karty, které nabízejí daňový odpočet, pokud občané pravidelně navštěvují místní tělocvičnu. Takové použití technologií umožňuje úředníkovi jednoduše obvinit jednotlivce ze zanedbávání vlastního zdraví a následně také selektivně zvýšit cenu pojištění na základě prokazatelných vzorců chování. Pokud však vzpouzení se liberálně paternalistickým opatřením vede k finančním či jiným pokutám, jak svobodná zůstává volba postrčeného občana?
Existují různé jiné způsoby, jak se můžeme oprostit od kognitivních chyb vedoucích k zdánlivě iracionálnímu jednání. Takové oproštění by však bylo velkým zklamáním pro politiku liberálního paternalismu, která na neracionální kognitivní sklony spoléhá. Je to však právě širší pojetí individuální racionality, které uvažuje společensky zakotvené jedince – narozdíl od atomizovaných automatů – jež nám dává efektivní protilátku intervencionistickému klimatu živenému skeptickým postojem k naší racionalitě. Navzdory behaviorálnímu pesimismu jsou kognitivní chyby jednotlivců spolehlivě napravovány ve chvíli, kdy je racionální jednání součástí společenské interakce. Tato antiteze se může zdát banální, nezapomínejme však, že to byli kognitivně nedokonalí jednotlivci, kteří – bez jakéhokoliv behaviorálního týmu – dokázali vysadit robota na Marsu.
Psycholog Jonathan Haidt je zastáncem lidské schopnosti sdíleného myšlení: „Jestliže dáme vzniknout společenskému uskupení tak,“ píše Haidt ve své knize The Righteous Mind, „abychom jako jednotlivci měli možnost využívat svůj úsudek k vyvrácení domněnek ostatních, a pokud jako jednotlivci v této skupině budeme sdílet společný systém pravidel, který zajistí důstojnou interakci, můžeme tak vytvořit společenský systém, který bude, díky specifickým vlastnostem tohoto systému, spontánně docházet ke správným závěrům.“
Jak správně uskupit racionálně usuzující jednotlivce, abychom se vyhnuli skupinové polarizaci nebo informačním kaskádám, je zásadní otázkou. Je však zcela zřejmé, jak můžeme vidět na příkladech vědeckých spolků nebo univerzit, že kvalita racionální úvahy spolupracujících jednotlivců je funkcí pravidel, které umožňují a zároveň vymezují přípustné rysy společenských interakcí. Rozumné uvažování je společenskou institucí a spolehlivost naší racionality dále ovlivňuje všechny ostatní společenské a politické instituce naší civilizace.
Napsáno pro Svobodný Monitor
Pavel Kuchař 