Entrepreneuship and legitimation of novelty

Sindakis and Walter present a book on entrepreneurship, innovation, management and policy making that should be of interest for anyone inhabiting the “start-up ecosystem, which is struggling to comprehend what it takes to build products for the [Southeast-Asia] region and how to enter emerging markets” (p. xv). I see the main shortcoming of this ambitious project in the omission of one of the most important but still generally understudied entrepreneurial tasks: convincing others to make use of artifacts (goods, services, processes) that work in other contexts and therefore legitimizing their use within local conditions. Unfortunately, the theoretical treatment of how the rules of the game interact with entrepreneurship remains weak throughout the book.

Read my review here.

Surrogate motherhood and the limits of division of labor

I took part in a panel on surrogacy in Sweden organized by Timbro. Watch my talk here:

One of the general points that I make is that while it is only the extent of the market that limits the division of labor, market-making is not costless. More importantly, the character of costs to be incurred while introducing and maintaining markets is not merely technological.

In order to protect the surrogate mothers and the intended parents, entrepreneurs and legislative committees should keep three points in mind:

  1. A surrogacy agreement employing a gestational carrier is not a form of adoption and should not be treated as such.
  2. Public debate is key to reach a broad consensus on the merits of surrogate motherhood.
  3. Full contractual enforcement of voluntary agreements between parties to a surrogacy contract is essential for proper functioning of a system that will provide the means to the ends that childless couples and surrogate mothers pursue.

Find a Swedish version of my article here, the slides to my talk here and the whole discussion here.

Must we agree on more than just price?

Coordination through the price system has been well studied and the coordinating aspects of price signals are appreciated among economists and non-economists alike. This paper argues that the coordination processes which take place within markets are often shaped by other systems of non-price coordination. These non-price coordination systems, or orders of worth as we call them, can be thought of as emergent orders just like the price system is an emergent order; they are sources of justification that can be drawn upon to warrant the worth of diverse artifacts and the legitimacy of trading them. We show that Adam Smith’s theory of sympathy hints towards the need for such non-price coordination systems and offers conceptual means for analyzing the emergence of such orders. We link Smith with contemporary work in economic sociology and we distinguish, following a framework developed by Luc Boltanski and Laurent Thévenot, between different orders of worth, we explain how they can help us understand the justification of the exchange and value of contested goods and we apply this theoretical framework to cases of art, life and reproduction.

Read more

Was Teotihuacan a work of art?

Was Teotihuacan a work of art? Certainly, in one of the largest urban centers of ancient Mesoamerica craftsmanship and art – most notably mural paintings – burgeoned. Today the monumental architectural structures of the Pyramid of the Sun and the Pyramid of the Moon towering along the Street of the Dead in an almost perfect geometrical alignment leave the visitors of the ancient metropolis astonished. What was the power capable of such a monumental urban design? Was the city itself one monumental work of art?

The origins of this metropolis of the Valley of Mexico reach to about 100 AD and its hiatus is estimated to start around 550AD, the population of the metropolis reached around 150,000 people at its peak but when the Aztecs found the city, it was a metropolis of ghosts. For some reason, the Teotihuacan culture had almost disappeared before the Aztecs came. What kind of social organization can explain the rise and fall of one of the greatest and oldest urban structures?

Many archeologists believe that Teotihuacan was centrally controlled by powerful rulers and military elites and the existence of an early centralized government is often supported arguing that migration into the city was a result of deliberate policy enforced by coercion for the political advantage of keeping most of the Valley of Mexico’s population under direct control of the city. Furthermore, the monumental pyramids seem to provide evidence for the immense power of Teotihuacan rulers to call up labor; the alignment of the city quarters around 15° of true north seems to further suggest a high degree of planning implying a centralized control over the design of the city. How can this magnificent urban design not be a work of someone’s vision? How can Teotihuacan not be a work of art?

The facts may be highly suggestive of an anthropomorphic scenario explaining the organization of Teotihuacan. But even after decades of concerted archaeological search any direct evidence of strong centralized Teotihuacan government remains elusive. There are actually findings which seem to contradict the central design thesis.

Consider this: in Teotihuacan not a single piece of art depicting the subjugation of one person by another has been found and evidence of notation is so sparse that it was long thought that writing was absent altogether. This is especially puzzling in the context of the Maya, Zapotec, and other cultures which employed their writing systems to exhibit and glorify the exploits of their royal lineages. The relative absence of such writing in Teotihuacan is indicative of the relative absence of such lineage royalty.

This is not the end of the confusion; the Aztec records of the city’s origins explicitly speak of several old and wise leaders of the new settlers being installed as rulers. Not one powerful emperor but several leaders. The city’s population also seems to have been ethnically quite diverse; it might have included several foreign enclaves and it does not seem that the migration was coerced. It is in fact quite plausible that the influx of migrants from neighboring regions of the Valley of Mexico is a result of the Popocatepetl and Chichinautzin volcano eruptions. Was the Teotihuacan order polycentric, rather than centralized? If so, what made the diverse peoples of Teotihuacan stay together?

Mexico City’s UNAM researchers suggest that the origin of the metropolis results from a coming together of several disparate groups which would have facilitated the creation of a governing coalition rather than from a coercive central plan.  Teotihuacan seems to have emerged as a voluntary alliance between around twenty social units, possibly related clans, or ethnic groups who were interested in trade and ritual rather than in empire building. This complex social system was most likely successfully managed collectively in a self-organized manner, involving neither powerful leaders nor an extensive bureaucratic apparatus and the globally optimal coordination mechanisms of Teotihuacan seem to have emerged spontaneously through agents’ actions and interactions even though each agent was behaving selfishly and even though no agent had the knowledge about the structure of the overall problem space. Froese, Gershenson and Manzanilla provide a genuinely system-level explanation of collective government thus attacking a tradition in which has strong roots both in archaeology and in social sciences, a tradition that necessarily equates social complexity with centralized hierarchy.

Collective action governing common spaces neither by a market nor by hierarchical mechanisms poses some genuine challenges as the tragedy of the commons story would suggest. But simulating the emergent urban organization of Teotihuacan which remained adaptive for around five centuries clearly shows that spontaneous cooperation is feasible even without centralized hierarchical control. How were the problems of collective action overcome in the metropolis of Teotihuacan?

Rather then centralized coercive bureaucratic aparatus, it was the system of shared beliefs that served as a coordination device for the heterogenous population of Teotihuacan. For example, the canonical orientation of Teotihuacan was originally a result of the cosmological observations made with the Pyramid of the Sun, while other principal constructions followed the Pyramid’s alignments to ensure the maximal use of available space in a crowded city. If people of Teotihuacan considered their city to be a sacred cosmogram and the center of the universe, it is unlikely that coercion was needed to convince immigrants to construct their compounds so as to share in this cosmic power.  But such a symbolic behavior largely consists of arbitrary customs. How could the Teotihuacan population make sure that these customs would provide coordination guidelines that were adaptive? How could the system quickly converge to an optimum and, more importantly, how could the system visit different optima so as to avoid adaptively suboptimal attractors?

The suggested answer lies in behavioral randomization. The ritual calendar of Teotihuacan included infrequent, large-scale events during which normal social activity and norms were suspended. These rituals had more than an ornamental function. These rituals would infrequently disturb the common routines thus helping, by way of randomization and re-convergence, to occasionally introduce arbitrary behavioral choices and allow the population to re-converge to an equilibrium preventing an institutional lock-in on equilibria that were not adaptive. Froese and his colleagues refer to this strong form of self-organization as self-optimization. Consequently, if the pyramids mainly served a ritual function for the community, it would be better to think of them as large-scale public goods on a continuum with the constructions of large-scale housing for most of the population rather than conspicuous manifestation of power.

Is there anything we can learn today from the emergent self-organization of Teotihuacan? I certainly think so. Perhaps the history of this ancient metropolis is a chapter in a story told by Jane Jacobs. Perhaps it is the case that

to approach a city, or even a city neighborhood, as if it were a larger architectural problem, capable of being given order by converting it into a disciplined work of art, is to make the mistake of attempting to substitute art for life.

Perhaps the power that shaped the metropolis of Teotihuacan was not a power of an enlightened sometimes benevolent and sometimes cruel emperor. On the contrary, it is quite likely that the power which made the Teotihuacan population adaptive for five centuries was an emergent capacity of social groups to self-organize.

Entrepreneurship and Institutional Change

Entrepreneurs do more than just buy low and sell high; they sometimes also change our institutions, including our categories of thought. New institutional economics has been examining incentives that drive individuals to bring about market-supporting institutional arrangements. There is, however, an aspect of entrepreneurship conducive to institutional changes that has been neglected by contemporary institutionalist theories and that remains underdeveloped in entrepreneurship research. When and how does entrepreneurship bring about institutional change? I suggest that entrepreneurs are agents of institutional change when cultural categorization is ambiguous with regard to what the proper and permissible applications of novel artifacts are. Motherhood, for example, used to be a simple category, but surrogacy changed that radically. Examining newspaper evidence, social surveys, statutory law, and judicial cases, I show how entrepreneurs, by provoking a change in interpretation and judgment, challenged the existing institutional legal ordering of procreation turning a technically feasible method of surrogacy into current practice.


Klíče k důstojnému lidskému životu

„Vice než dvě třetiny obyvatel této země nikdy neslyšelo zazvonit telefon,” poznamenal v roce 1998 soudce v africkém Zimbabwe při udělování licence společnosti Econet Wireless. Dnes 75 % obyvatel Zimbabwe vlastní mobilní telefon.

Zakladatel Econet Wireless, Strive Masiyiwa, však má však další plány, chce, aby tři čtvrtiny obyvatel afrického kontinentu získaly v budoucnu přístup k bankovnímu účtu…na svém mobilním telefonu.

Michael Barnier, eurokomisař pro vnitřní trh, v roce 2013 prohlásil, že přístup k bankovnímu účtu je „základní společenské právo“, bez konta se nedá zajistit podnájem, uzavřít smlouva s mobilními operátory nebo nakoupit na internetu. V dubnu 2014 plénum Evropského parlamentu schválilo direktivu, která by měla zajistit transparentnost bankovních služeb a usnadnit každému občanu EU přístup k bankovnímu účtu.

„Tímto hlasováním,” připomíná Barnier, „dáváme milionům občanů Evropské Unie přístup k běžnému bankovnímu účtu, aby každý jednoduše mohl přijímat výplatu nebo platit účet za elektřinu. Právo na bankovní účet je stěžejním prvkem plného zapojení občanů do ekonomického a společenského života v moderní společnosti.”

O bobtnající hromadě nových lidských práv si můžeme myslet cokoliv. Zajímavé je však srovnání evropského a afrického příběhu o bankovnictví z pohledu základních lidských práv a ekonomického rozvoje.

Ekonom Hernando de Soto, ve své knize The Mystery of Capital (českému čtenáři přístupné v překladu Mystérium Kapitálu), předkládá tezi, že složitý přístup k bankovním službám je jednou z překážek rozvoje mnoha chudých zemí, mezi které patří například autorovo rodné Peru. Bohatství mnoha obyvatel rozvojových zemí je podle de Sota uzamčeno v úzkém okruhu neformálních transakcí, které obtížně zprostředkovávají podnikavým jednotlivcům přístup ke kapitálu.

Služby umožňující chudým lidem spořit byť jen malé obnosy jsou klíčem k důstojnému ekonomickému a společenskému životu. V zemích, kde je formální systém vlastnických práv a jejich ochrany dostupný jen úzké části společenského spektra však robustní systém úspor a investic očekávat nemůžeme.

Masiyiwa, zakladatel společnosti, který vystudoval elektronické inženýrství na Univerzitě ve Walesu, představil platební systém, který zprostředkoval tok financí na periferii a dal tak šanci lidem zasaženým válkou postavit se na vlastní nohy.Podívejme se zpět do Zimbabwe, kde v roce 1998 vznikla společnost Econet Wireless jako poskytovatel telekomunikačních služeb. Ta vyvinula systém platebních transakcí původně z humanitárních důvodů. V roce 2005, se po válce v Burundi různé nevládní organizace snažily nalézt způsob, jak zprostředkovat platby uprchlíkům.

Platební model, založený na humanitárních pohnutkách, byl však dále rozšířen tak, že mobilní platby jsou dnes základním kamenem aktivit firmy.

Dnes tato společnost svými inovacemi smazává rozdíl mezi telekomunikačním průmyslem a bankovnictvím. Stane se Zimbabwe první zemí, která bude fungovat bez hotovosti zaručované centrální bankou? Pokud se plány zakladatele společnosti naplní, Econet Wireless předpovídá, že do jednoho roku budou bankovky a mince v Zimbabwe minulostí.

To však není vše, kromě platebních transakcí plánuje i nabídnout produkt, který zprostředkuje neformálně zaměstnaným (malým farmářům nebo námezdním dělníkům), přístup ke kapitálu.

Je to právě přístup k platebnímu systému, umožňující lidem spořit nebo převádět sebemenší obnosy, který dává soukromým poskytovatelům bankovních služeb příležitost nabídnout svým zákazníkům řešení. A potenciálně tak vytvořit kulturu úspor, na které bude možné založit robustní finanční systém zprostředkovávající toky kapitálu, který je dnes uzamčený v neformálních transakcích. Byla to však až hyperinflace a kolaps veřejného platebního systému, která vytvořila prostor pro soukromou inovaci na poli mikrofinancí.

Stejně tak jako minimální mzda nezajistí více pracovních míst, nepřispěje harmonizace bankovního sektoru k důstojnějšímu životu obyvatel zemí EU. Africký příběh ukazuje, že dostupné technologie umožňují zprostředkování platebních a kreditních transakcí způsoby, které se dají obtížně naplánovat.

Řešení potřeb potenciálních zákazníků na sebe však nenechá dlouho čekat, pokud kreativním inovacím nešlápneme na krk. Musíme čekat na další evropskou hyperinflaci (od té německé to zanedlouho bude sto let), která dá evropským poskytovatelům soukromých bankovních služeb více prostoru nabídnout občanům evropských zemí službu, kterou architekti Evropské unie považují za základní společenské právo?

Napsáno pro Svobodný Monitor

Liberální paternalismus a lidský rozum

Schopnost jednat na základě rozumného uvažování vymezuje, co je lidské. Experimentální výzkum na poli kognitivních věd nás dnes však nabádá k přehodnocení tohoto postoje. Je takové přehodnocení skutečně nezbytné? Soudobou zdrženlivost vůči možnostem racionálního uvažování živí roky výzkumu experimentálně nahlížejícího kognitivní chyby a odchylky od racionálního jednání jednotlivců.

Jako chybující lidské bytosti jsme například ovlivnitelní zjevně irelevantními jevy (tzv. efekt zakotvení neboli anchoring effect). Představte si, že vám na kole štěstí padne šedesát pět. Jaké je procento afrických zemí v Organizaci spojených národů? Daniel Kahneman s Amosem Tverskym přišli na to, že průměrný člověk, kterému padne na kole štěstí šedesát pět hádá, že podíl afrických zemí v OSN je 45 %. Naproti tomu, průměrný člověk, který na kole štěstí vidí deset, hádá, že podíl je 25 %.

Dalším příkladem kognitivní odchylky od racionálního jednání je lidský sklon brát zavděk, co je snadno dostupné (neboli availability heuristic). Na základě zkoumání této mentální zkratky nyní víme, že lidé nejsou příliš zdatní v odhadování pravděpodobností možných událostí, které mohou nastat. Lidé odhadují pravděpodobnosti možných jevů na základě příkladů, které si dokáží jednoduše představit. Mnoho lidí má například zato, že pravděpodobnost umrtí na základě útoku žraloka je vyšší, než šance, že vás trefí padající části havarovaného letadla. Znáte Čelisti? Útok žraloka je mediálně atraktivní, naproti tomu osudová plechovka padající z nebe se v historii kinematografie vyskytla pouze jednou.

Přestože mnoho těchto experimentů lze obtížně replikovat, četnost pozorování kognitivních odchylek, a tedy zjevně iracionálních sklonů lidských bytostí, nabádá k zamyšlení, jak definovat možnosti lidské racionality. Společenské vědy ovlivněné teorií her přijaly v průběhu 20. století předpoklad, že racionální člověk je osamocený jednotlivec, jehož rozhodnutí jsou výsledkem užitek maximalizujících propočtů na základě logicky a časově konzistentních preferencí.  Kongnitivní výzkum však pomocí řady elegantních příkladů ukazuje, že člověk není racionální homo economicus; lidský rozum nutno hledat jinde.

Dává nám značný počet odchylek od ekonomické definice racionality dostatečný důvod domnívat se, že lidé jsou nerozumní? Není to pouze naše definice, která je problematická? Architekti liberálně paternalistických politik se domnívají, že předpokládat lidskou nerozumnost je v našem nejlepším zájmu. Myšlenka liberálního paternalismu se stala populární s knihou Nudge (2008) profesora práv Casse Sunsteina a ekonoma Richarda Thalera. Podle nich by oficiální politika národní vlády měla zcela záměrně obcházet proces rozumového zvažování svých občanů. Jak? Konstrukcí mechanismu, který ovlivní náš proces volby.  V rámci této konstrukce se bude konfigurace daných alternativ zaměřovat právě na kognitivní slabosti občanů, kteří tak automaticky zvolí tu alternativu, kterou pro ně benevolentní regulátor zamýšlí. Roste v naší zemi podíl obézních dětí? Školní jídelna může kupříkladu umístit zdravá jídla v úrovni očí a přemístit kalorické bomby do míst, kam se pro ně musime sehnout. Tento manévr se zaměřuje na tendenci motivovat lidské jednání okamžitou dostupností. Chceme více dárců orgánů? Není nic jednoduššího, než aby ministerstvo zdravotnicntví automaticky identifikovalo každého občana jako dárce s možností vystoupení z nového programu, pokud skutečně dárcem býti nechcete. Taková politika se zaměřuje na lidský sklon preferovat status quo. Nudge znamená postrčení a právě liberálně paternalistická politika postrkávání se stala oblíbenou technikou národních administrativ po celém světě. Sunstein byl povýšen z harvardského profesora práv na vrchního regulátora prezidenta Obamy. Britská vláda svolala Tým behaviorálního vhledu (Behavioural Insights Team, neformálně nazývanéh the nudge unit, neboli jednotka postrkávání), podobné metody vyzkoušely vlády Francie, Brazílie, Austrálie nebo Nového Zélandu.

Nudging se zdá být dalek totalitnímu aparátu kontroly myšlení, nic nám přece nebrání zvolit „špatně“.  Přesto se způsob, jakým tato liberálně paternalistická politika obchází politickou diskusi, jeví znepokojivým. Je vždy chybou jíst tučná jídla? A co dárcovství orgánů? Je více darovaných orgánů lepší než méně? Těžko říci, názory se budou lišit, architekti společenské volby se však různými názory zabývat nemusejí. Proč se unavovat politickou diskusí, když lidé udělají, co regulátor potřebuje tak jako tak?

Další námitky vzhledem k politice nugdingu mohou být vzneseny na základě propojení paternalistické politiky s možnostmi regulátora dohlížet na chování regulovaných. Příkladem jsou smart karty, které nabízejí daňový odpočet, pokud občané pravidelně navštěvují místní tělocvičnu. Takové použití technologií umožňuje úředníkovi jednoduše obvinit jednotlivce ze zanedbávání vlastního zdraví a následně také selektivně zvýšit cenu pojištění na základě prokazatelných vzorců chování. Pokud však vzpouzení se liberálně paternalistickým opatřením vede k finančním či jiným pokutám, jak svobodná zůstává volba postrčeného občana?

Existují různé jiné způsoby, jak se můžeme oprostit od kognitivních chyb vedoucích k zdánlivě iracionálnímu jednání. Takové oproštění by však bylo velkým zklamáním pro politiku liberálního paternalismu, která na neracionální kognitivní sklony spoléhá. Je to však právě širší pojetí individuální racionality, které uvažuje společensky zakotvené jedince – narozdíl od atomizovaných automatů – jež nám dává efektivní protilátku intervencionistickému klimatu živenému skeptickým postojem k naší racionalitě. Navzdory behaviorálnímu pesimismu jsou kognitivní chyby jednotlivců spolehlivě napravovány ve chvíli, kdy je racionální jednání součástí společenské interakce. Tato antiteze se může zdát banální, nezapomínejme však, že to byli kognitivně nedokonalí jednotlivci, kteří – bez jakéhokoliv behaviorálního týmu – dokázali vysadit robota na Marsu.

Psycholog Jonathan Haidt je zastáncem lidské schopnosti sdíleného myšlení: „Jestliže dáme vzniknout společenskému uskupení tak,“ píše Haidt ve své knize The Righteous Mind, „abychom jako jednotlivci měli možnost využívat svůj úsudek k vyvrácení domněnek ostatních, a pokud jako jednotlivci v této skupině budeme sdílet společný systém pravidel, který zajistí důstojnou interakci, můžeme tak vytvořit společenský systém, který bude, díky specifickým vlastnostem tohoto systému, spontánně docházet ke správným závěrům.“

Jak správně uskupit racionálně usuzující jednotlivce, abychom se vyhnuli skupinové polarizaci nebo informačním kaskádám, je zásadní otázkou. Je však zcela zřejmé, jak můžeme vidět na příkladech vědeckých spolků nebo univerzit, že kvalita racionální úvahy spolupracujících jednotlivců je funkcí pravidel, které umožňují a zároveň vymezují přípustné rysy společenských interakcí. Rozumné uvažování je společenskou institucí a spolehlivost naší racionality dále ovlivňuje všechny ostatní společenské a politické instituce naší civilizace.

Napsáno pro Svobodný Monitor